O lidech, kterým pomáháme

Následující krátké příběhy nám dovolily zveřejnit naše klientky. Děkujeme jim a vážíme si jejich ochoty se o ně podělit. Doufáme, že Vám alespoň trochu přiblíží situace, ve kterých se na nás lidé obrací. A potýkáte-li se s něčím podobným a nejste si jisti, jak to řešit, ozvěte se nám. Rádi Vám pomůžeme.

Dobrý den, jsem matka třináctiletého Matouše, v posledním půl roce se velmi zhoršilo jeho chování ve škole, ale i doma. Je agresivní, fyzicky napadá mladší sestru, které vzal z kasičky i peníze. Ve škole si na něho také stěžují. Asi před půl rokem se začal kamarádit s o hodně staršími kluky, kteří ani nechodí s ním na školu. Začal kouřit, manžel u něho našel již několikrát krabičky s cigaretami, máme obavy, aby v tom nebyly nějaké drogy, nebo ta marihuana., Matouš i říkal, že dnes kouří marihuanu každý a že na tom není nic divného… Nevíme, co mám dělat, ve škole nám říkali o vašem zařízení, prý můžeme přijít i bez Matouše, když nebude chtít a něco nám poradíte…

Již podruhé jsem se vrátila z léčebny z Bohnic, kde jsem byla pro závislost. Když jsem se vracela poprvé, myslela jsem si, že všechno zvládnu, byla jsem šťastná, že už nepiju, že se ke mně manžel vrátil a myslela jsem si, že už bude všechno v pořádku, a že pít nezačnu. Jenže pak jsem začala mít problémy v práci a také dcera mi dělala starosti a já jsem postupně začala myslet na to, že bych si po roce abstinence mohla občas tu skleničku vína dát. Nakonec jsem to udělala a do půl roku jsem byla zase zpátky v Bohnicích. Tady mi pak moje terapeutka řekla, že jsem podcenila doléčování a tak se vlastně dověděla o Almě, kde se se ženám, jako jsem já, věnují. Původně jsem do Almy chodit ani nechtěla, protože mi pořád nabízeli, abych chodila i na skupiny pro ženy po léčbě a já jsem skupiny ráda neměla ani v léčebně. Jenže tady to nakonec bylo přece jen jiný. Klidně jsem mohla i mlčet a jen poslouchat příběhy ostatních, nikdo mě nenutil do toho, abych se musela nutně něco říkat o sobě, a postupně jsem stejně něco řekla. A bylo to to dobrý to všechno slyšet. Ostatní ženský vyprávěly o tom, jak to zvládají i bez pití, všechny ty problémy, které taky mají, a já si pak uvědomila, že to někdo má i mnohem těžší než já. Nyní opět abstinuju a vím, že i kdybych se znova napila, tak se k tomu můžu přiznat, nikdo mě nevyhodí a všichni mi pomůžou, abych to zase zvládla.

Začala jsem popíjet a toho občas brát i perník a taky hulit. No asi už od čtrnácti. Naši z toho nadšený nebyli, ale co mohli dělat. Ta moje puberta docela dobře uběhla, najednou mi bylo dvacet, jenže blbý bylo, že jsem byla těhotná, to jsem se docela vyděsila a se vším rychle přestala. Psycholog, se kterým jsem pak později o tom mluvila, říkal, že to za to mohly hormony, že jsem chvíli nebrala. Asi měl pravdu, protože jen jsem porodila, začala jsem znova. Bydlela jsem chvíli u našich, pak jsem se přestěhovala k příteli. Jenže potom mě asi někdo udal, že beru nebo co, a začala se o mě zajímat sociálka a chtěli mně vzít dítě. No bylo dost divoký. Naštěstí jsem ještě nebyla tak rozjetá, že jsem se dala trochu do kupy a začala chodit do Almy, kam mě sociálka nasměrovala. Musím říct, že to byl zprvu docela vopruz, musela jsem chodit na testy, dejchat jestli nepiju, ale je fakt, že se o mě poprvé někdo opravdu zajímal. Jestli mám nějakou školu, co bych mohla dělat po mateřský, kolik mám peněz, jestli nemám nárok ještě na nějaký dávky, dokonce kvůli mně pořádali i případový konference…, to je taková sešlost, kde se řešilo, jak to mám udělat, aby zůstala Anička u mě a nemusela do ústavu a já se vzpamatovala. Úplně dobrý to ještě není, ale rozhodně se cejtím líp a taky se cejtím konečně i jako máma…

Poprvé jsem slyšela o mediaci asi před třemi roky a myslela jsem si, že je zase nějaká blbost. Že stejně se všechno musí rozsoudit a že dohodnut se z blbcem stejně nejde. Asi před rokem jsem se ale rozváděla a nemohli jsme se z bývalým dohodnout na péči o děti. Ta jeho nová do něj pořád vandrovala co má a co nemá dělat, děti z toho byly úplně zmatený, něco jiného říkaly mě a něco jiného na sociálce a úplně něco jiného manželovi. Bylo mě jich hodně líto. Na sociálce mi pak řekli, že by bylo dobrý přinést už k soudu dohodu, jak to bude s dětma, kdo a kdy je bude mít, jestli se dohodneme na střídavé péči, nebo ne. Já jsem střídavou péči původně vůbec nechtěla, jenže pak jsem si přečetla nějakou knížku o tom, jak je dobrý když má táta vliv na kluky kolem dvanácti let. No a to byl právě náš případ. Já bych s tím nakonec i souhlasila, jen kdyby do toho pořád nemluvila ta nová bývalého. Dostala jsem doporučení do Almy na rodinnou mediaci, kde jsme se sešli jen s bývalým manželem, bez dětí a hlavně bez ní. Začali se domlouvat. Bezvadný bylo, že jsme si mohli říct úplně všechno i jak jsme na sebe naštvaný, nikdo nás nepřerušoval, sami jsme si pak říkali, jak bychom si to představovali. Měli jsme to zkrátka všechno ve svých rukách sami. Dohodli jsme se nakonec i bez právníků a sociálek i na výživném a já mám pocit, že jsme pořád oba dva rodiče svých dětí. Chci tím Almě moc poděkovat a dokonce jsem mediaci doporučila i své známé, která si koupila byt ve vile a nemůže se dohodnout s ostatními vlastníky o užívání nebytových prostor a garáži.